Historie
Výstavba
Dvůr Kočvary nechal vystavět majitel Lochovického panství hrabě Václav Kazimír Netolický z Eisenbergu v roce 1754. Připojil k němu pozemky zrušeného Stašovského dvora a část lochovických pozemků. Počátkem 19 století nový majitel rytíř Jakub Černý dvůr Kočvary prodal, takže již nepatřil lochovickému panství. V roce 1836 bylo na Kočvarech i se dvorem celkem 7 stavení. Postupně se zde vystřídalo několik majitelů, poslední byl ing. Karel Havlík, který statek postupně zvelebil. V roce 1951 byla rodina vystěhována a dále zde hospodařily státní statky, až do roku 1992. V rámci restitucí byl statek rodině vrácen.
Archeologický výzkum
První archeologický průzkum v Čechách se prováděl právě zde na Kočvarech. Vedl jej hospodářský správce lochovického panství Johan Hyacint Arnold od listopadu 1802 do jara 1803. Všiml si, že je kolem dvora množství pahorků - mohyl. Po rozebrání se zde našlo mnoho železných předmětů - meče, hroty, kopí, keramické střepy a podobně. Nálezy zdokumentoval a byly odvezeny do Národního muzea v Praze, avšak do dnešní doby se zachoval jen jediný předmět a to žlutý korál s modrými očky. Všechny tyto nálezy byly z doby starší a mladší doby železné před 2500 lety.
Historie rodu
Erb: V modrém poli půl srnce a nad helmou též půl srnce
Praotec: Jakub Srnec, Latinský básník a právník nar. r. 1520 v Rokycanech. Povýšen i s bratrem svým Víte-majestátem krále Ferdinanda I. dne 23.února 1549 do stavu vladyckého s titulem " z Varvažova". Roku 1580 přijal k svému erbu a titulu příbuzné: Jana Lánu, Linharta Touškovského a Vavřince Slánského, což císař Rudolf II. potvrdil. Jakub Srnec zemřel r. 1586 jakožto radní nad apelacemi v Praze. Roku 1587 žil Matyáš Srnec z Varvažova, syn neb synovec Jakubův, který přijal k erbu a titulu svému mistra Bartoloměje, Václava Žďárského a Martina Jičínského.
Z tohoto rodu pochází i rod Václava Antonína Havlíka Srnovce z Varvažova, který se přistěhoval do Žebráku roku 1668, od této doby tento rod žije v Žebráce dosud. Později se rozdělil na dvě větve počátkem 18. století. Potomci druhé větve v Žebráce vymřeli v roce 1923.
Vzpomínky místních...
Marie Kroftová, rozená Havlíková
,,Šlo to od desíti k pěti celých čtyřicet let, v restituci nám nevrátili statek, ale ruiny"
Každý správný sedlák koukal, kde by dokoupil kus pole. Můj tatínek měl polí dost, tak budoval.
Marie Kroftová rozená Havlíková přišla na svět 10. března 1935 v Praze Podolí a rodiče si ji záhy přivezli na svůj statek v Kočvarech. Otec Karel Havlík pocházel ze selského rodu. Vystudoval Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství při ČVUT v Praze. Dva starší bratři se starali o rodný statek v Žebráku a on v roce 1933 zakoupil kočvarský dvůr. Ten stál spolu s několika chalupami ve výhodné poloze uprostřed polí, z nichž k němu patřilo bezmála devadesát hektarů. Karel Havlík se zaměřil na pěstování cibule, mrkve a řepy na semeno a chov plemenných býků. Budovy modernizoval a postavil nový kravín a vepřín. Hospodařil velice úspěšně a mnozí ho vyhledávali pro odborné rady. Maminka Marie Lacinová také pocházela ze selského rodu. Starala se o zelinářskou zahradu, chov drůbeže, chod domácnosti a dceru Marii a Janu.
Hlavně se nezaplést s Němci a nezískat protektorátní vyznamenání.
Karel Havlík mobilizoval na podzim roku 1938 v hodnosti nadporučíka, malá Marie ho nechtěla pustit a postavila se odhodlaně do dveří. Brzy se vrátil zpět domů. Na statek přišel maminky bratr s rodinou a zabaleným kufrem a taškou, Němci je vyhnali z jejich hospodářství v Hořesedlech. Ještě v roce 1939 koupili spolu s Mariiným dědečkem zemědělskou usedlost v Chrášťanech, kam se společně odstěhovali. Po okupaci v roce 1939 ponechaly německé úřady statek pod správou Karla Havlíka, lepší vedení totiž hospodářství již mít nemohlo. Dalo mu velkou práci vyhnout se přátelským pozváním na hon a další akce pořádané německým správcem dosazeným na statek v Lochovicích. Musel falšovat výkazy o úrodě, vypěstovali tolik, že když by vykazoval podle skutečnosti, hrozilo udělení protektorátního vyznamenání Svatováclavské orlice. Marie vzpomíná, jak již jako malé dítě chápala, že maminka dělá něco, za co by ji mohl stihnout trest a pochybovala o kvalitě její konspirace: "Maminka pořád balila balíky a posílala je rodinám, které měli někoho v koncentračním táboře. To bylo balíků. Říkala jsem si, ti by maminku určitě našli, místo Marie Havlíková Kočvary na balíky psala: Odesílatel - Marta Hálková Lochovice. Lochovice je ves hned vedle a byla tam pošta." Do Kočvar si mnozí chodili pro potraviny a ne všem zaměstnancům se dalo věřit, rodiče žili ve stálém strachu z udání.
Dramatické dny konce války v Kočvarech.
Na statku bydlelo pět rodin deputátníků, rodina správce statku a Havlíkovi. Marie tak chodila s partou dětí do školy v Lochovicích. Za špatného počasí se děti vezly do školy kočárem. Koncem války do Kočvar přidělili dvě rodiny takzvaných národních hostů - německých rodin uprchlých před postupující Rudou armádou. Pracovali společně s ostatními a Marie se s nimi dobře domluvila, němčinu měly ve škole povinnou a rodiče, když nechtěli, aby jim děvčata rozuměla, spolu mluvili německy, ovšem jen do chvíle, než jim jejich slova začala Marie s nadšením překládat. Vzpomíná na poslední válečné dny: "Byl počátek května. V noci byl na dvoře najednou slyšet hluk. Tatínek vyskočil z postele, šel k vypínači a rozsvítil osvětlení na domku kryjícím studnu uprostřed dvora. Prostranství bylo plné německých vojáků. Nevěděli jsme, co se děje... Vlasovci s partyzány je někde zajali a přihnali k nám. Měli jsme dvě velké stodoly a oni je do nich rozdělili a pak tam čekali na slámě. Vlasovci měli prý hlavní štáb ve Stašově. Když začala Praha volat o pomoc, tak tam všichni odjeli a zachránili ji." Zajatce za několik dní odvedli. Záhy dorazila Rudá armáda. Vojáci přestříhali telefonní dráty, ukradli několik prasat a jeden z nich začal s Mariinou maminkou obchodní jednání slovy: 'Davaj časy.' Hodinky nezískal, ani když za ně nabídl dva koně. S vojáky přijela dívka, kterou zachránili z koncentračního tábora. Kamarádila se s Marií, učila ji rusky a ona ji učila česky. Konec války se neobešel bez krvavé msty na německých civilistech: "Jednou k nám přivedli německého chlapce, prý z Hitlerjugend, a že ho odvedou do Lochovic na policejní stanici. Ta Ruska věděla, že má tatínek v pracovně ve skříni zbraň. Vběhla tam, vzala ji, nadběhla jim přes zahradu a toho kluka zastřelila." Ve škole se plynule přešlo z hodin němčiny na výuku ruštiny. V roce 1951 komunisté statek znárodnili a rodina se musela vystěhovat. Spolu s prarodiči a dosazenými nájemníky bydleli v Chrášťanech.